Akademická malířka Alena Petříčková /nar. 1953 v Praze/
Alena Petříčková studovala AVU v Praze v letech
1973-1979 v ateliéru prof. Karla Součka a prof. Oplta.
1978 a 1979 stipendium Itálie a Španělsko.
Alena Petříčková má za sebou nesčetné výstavy v České republice a v zahraničí. Praha, Vídeň, Frankfurt, Kötzting, SRN, každoročně účast na společné výstavě bavorských umělců, Brazílie – Lidice, galerie Paříž, galerie New York, Bohemian National Hall New York USA a mnoho dalších.  
Je předsedkyní Nového sdružení pražských umělců. Je zaznamenána ve mnoha publikacích, také v Who is who.
Patří mezi přední současné české malířky a i proto je svými pracemi zastoupena v soukromých sbírkách i ve veřejných galeriích ve víc než 15 zemích světa.

Text: PhDr. František Malina

Člověk, město a muzika, témata, která umělkyni provázejí celým
uměleckým životem, jsou prostředkem jejího vyjádření radostných i drsných pocitů života. Jako věčná experimentátorka, ztvárňuje tyto motivy energickou kresbou, bouřlivou hrou barev, hudebními znaky, jazzem a karnevaly rytmicky rozpohybovanými figurami, nalévanými tvary postav a gestickými čarami v barokních kompozicích.
Inspirována monumentální architekturou z cest do New Yorku, zpevnila formu do navrstvených ploch, fasád a oken domů, za nimiž hledá bytosti s jejich životními starostmi, otisky, které za sebou zanechávají a které se, jako puzzle, snaží umístit na správné místo..
intelekt a cit, průsečík živočišné vitality čar a harmonického klidu rytmizovaných barevných ploch – to je nezaměnitelný výtvarný rukopis Aleny Petříčkové……

V umění je sice velmi důležité být originální, ale skutečný problém, který před tvůrcem stojí, přece jen spočívá v něčem jiném. A sice v tom, nakolik dokáže jeho dílo oslovit a zaujmout cizího člověka. A přesně tohle  - tedy oslovit - umí Alena Petříčková dokonale. Její obrazy rozhodně nepatří do emocionálně a myšlenkově uzavřeného světa, kam mají přístup a jemuž dokážou porozumět pouze vyvolení. Naopak. Její obrazy působí až neskutečně vitálně a otevřeně, aniž by se třeba byť náznakem podbízely. Každý, jen trochu pozorný divák si je může velmi lehce individualizovat do osobního prožitku. V tom tkví jejich hlavní síla.
I proto je Alena Petříčková vyzrálou a obdivu hodnou malířkou. Takovou, která už dávno dospěla k nabytí skutečné malířské nezávislosti. Dnes už si může dovolit odvrhnout všechny konvence a módní atributy ve prospěch zcela osobního vyjadřování a kráčet vlastní cestou. Cestou po výtce úspěšnou. Neboť ji zařadila mezi přední české malířky současnosti a její obrazy pak nasměrovala do soukromých sbírek a veřejných galerií ve více než patnácti zemích světa.
Podle vlastních slov, doprovázejí Alenu Petříčkovou na její umělecké dráze tři hlavní témata: člověk, město a muzika; především ta jazzová. Co do vyústění se ovšem obsah těchto témat proměňuje v čase, v závislosti na autorčině citovém životě; U sběratelů, v malířčině ateliéru i v galeriích bychom nalezli řadu děl, ze kterých by šlo složit malířskou ódu na radost plnou barevných tónů. Avšak stejně tak bychom nalezli i obrazy z měst, prodchnuté melancholickou náladou a v neposlední řadě i takové, z nichž lehce znepokojivě vane lidská osamělost.
Každá přehlídka děl Aleny Petříčkové se zkrátka zaobírá člověkem. Přesněji řečeno, lidmi.  A to jak v jejich intimitě, tak ve veřejném prostředí a v neposlední řadě i ve vzájemných vztazích. Malířčiny figury jsou zobecněné  -  proto třeba nemají tvář; vždy jsou ovšem zasazeny do konkrétních situací. A ačkoliv jsou, co do podoby abstraktní, nejsou bez duše. Tu jim, spolu s emocemi, vtiskují autorčiny barvy a barevné valéry. Barvy určují, zda postavy plně žijí, či jen přežívají; jsou to barvy, které napoví, nakolik jsou tyto postavy schopny objímat, či nakolik už jsou citově vyhaslé.
Jde přitom o barvy, které se běžně v naší skutečnosti nevyskytují. Jsou svým způsobem magické a plné alegoričnosti. Namátkou – fialová jako symbol spirituality, která absorbuje klid modré a nárazovou sílu rudé a pak třeba žlutá, jako barva světla a lásky. Alena Petříčková dokáže valéry těchto barev skvěle rozehrát. Jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění Jaromír Neumann je svého času charakterizoval jako „úderné akordy červených, žlutých, modrých a fialových s rafinovaně vyladěnými mezitóny“.  
Vedle barev dodává obrazům nezaměnitelný rytmus a pohyb také precizní malířčina práce s převážně černými liniemi, spirálami, ovály, skvrnami či šrafováním. Alena Petříčková dodává jejich pomocí obrazům sice subtilní a jemný avšak všudypřítomný a znatelný expresionistický nádech. A v neposlední řadě tu jsou autorčina nezaměnitelná tvarová zkratka a až rafinované využívání sériových fází. O co konkrétně jde?
Jednou jakoby malířčin štětec uvolnil z osamělé figury její druhé já – a to pak náhle a udiveně nahlíží to původní novýma očima či dokonce od něj prchá. Jindy zase může obrys postavy představovat naši fyzickou stopu, která se v čase rozplývá, neboť jsme už zamířili jinam. A je tu i situace, kdy shluk postav ve stísněném prostoru jako by byl ztělesněním skryté úzkosti, třeba z pandemie. A pak zase jiná situace a jiná skladba figur; například těch muzikantských, která naopak vyvolává pocit radosti.
To vše dokáže malířka navodit bezděky, intuitivně a bez předchozího kalkulu. Ona sama v malbě reaguje především na to, co prožívá a s čím se v životě střetává. A tak můžeme v  obrazech potkat už zmiňované muzikanty, člověka opilého nejen životem, ale i alkoholem, jedince hledající kontakty či prchající z bezútěšnosti měst. Najdeme v nich autorčinu reakci na úmrtí přátel i na bezútěšnost covidové doby a třeba i odkaz na dialog muže a ženy v podobě Adama a Evy. A lze rovněž nahlédnout do malířčiny hlavy, či lépe řečeno mysli a vidět co jí prochází. Ano i muž se tam najde. A ne ledajaký.
A závěr? Skutečnost, že obrazy Aleny Petříčkové mají navzdory prvotnímu impulsu až filozofický přesah a že dokážou probudit divákovu mysl, a emoce, má hned dva hlavní zdroje. Ten první spočívá v  síle autorčina malířského rukopisu. Ten druhý pak v tom, že Alena Petříčková nikdy není chladnou pozorovatelkou a že její obrazy účastně reagují na strasti a radosti lidské existence. Proto jsou plné životní energie a pohybu a proto dokážou promlouvat nadmíru jasně, zřetelně a srozumitelně. A proto představují ojedinělou a hluboce pravdivou sérií ze života na začátku nového století. Od toho se ostatně odvíjí i série jejích výstav odkazující na vztahy mezi námi, kteří momentálně na tomto světě žijeme.
Alena Petříčková, absolventka Akademie výtvarných umění v ateliéru Karla Součka, dnes patří zcela oprávněně mezi jedny z nejpozoruhodnějších tvůrců na současné domácí výtvarné scéně. A přehlídky jejích posledních děl to jen a jen potvrzují.

Back to Top